Nahrávací studio SONO Records je největším a zřejmě nejslavnějším českým nahrávacím studiem. Jeho služby v minulosti využili umělci jako David Bowie, Limp Bizkit, Linkin Park nebo třeba Glen Hansard s Markétou Irglovou. Mnohým muzikantům se může zdát, že je natáčení u takových profesionálů „mission impossible“. Jak je to ale ve skutečnosti?
Jak se pozná, že je kapela připravena jít nahrávat do studia jako je SONO? Kdy je ten správný čas, udělat takový krok?
Předem bych chtěla předat takový vzkaz všem mladým kapelám, že se nemusí bát nás oslovovat. I když to tak často nevypadá, točíme řadu mladých začínajících interpretů a charitativních projektů kromě těch velkých kapel, jako jsou Kabáti, Lucie, Wanastovi vjecy nebo Divokej Bill. Myslím si, že je lepší se pokusit prorazit s dobrou nahrávkou hned na začátku, než se trápit se dvěma, třemi špatnými deskami, které zapadnou, anebo budou neúspěšné.
Snažíme se kapelám vysvětlit, že singl je něco, co může často zabrat více času, než třeba i natočení zbytku desky, ale je důležité se tomu maximálně věnovat, protože se singlem jde kapela “s kůží na trh“.
Jaký repertoárový základ by měla mít kapela připravený před příjezdem na natáčení?
Kapela by měla mít připravený materiál a spíše více skladeb, než méně. Často se stává, že jedna písnička za hranicí zkušebny prostě zní jinak nebo kapela přijde na to, že zkrátka do té desky nepasuje, nepatří a nehodí se. Je dobré mít připravené všechny texty, kompletní hudbu a zejména umět to zahrát a zazpívat. Samozřejmě, že ve studiu je pak prostor pro kreativitu široký a opravdu často se skladba během natáčení i radikálně přetvoří nebo doplní o jiné nástrojové linky. To už se dá ale přímo ve studiu řešit za běhu.
Důležité je, že na přípravě do studia by měl začít každý sám u sebe. Neměl by očekávat, že bude dělat někdo něco za něj a že když přijde do studia, jeho nástroj začne hrát skvěle a on sám od sebe začne hrát skvěle. V tom spočívá celé kouzlo od začátku do konce.
Je lepší pro kapelu začít se singlem, nebo jít rovnou do plný desky?
Singl nebo EP je asi ideální. Singly často bývají matoucí, ale na 3-4 písničkách se už lépe pozná výraz kapely a její identita se zakotví. Je pak lépe uchopitelná i ze strany fanoušků. Kapela je potom i variabilnější v pohledu k distribuci do rádií a jiných medií.
SONO studio disponuje 2 režiemi i nahrávacími prostory. Stalo se vám tu někdy, že na sebe narazila kapela a budoucí předkapela?
Ano! Velice často nám tu vznikají určité sociální vazby během natáčení, taková náhodná setkání. Jsou to lidé, kteří by na sebe kromě festivalů nebo jiných akcí zřejmě nenarazili, ale tady u nás mohou spolu žít třeba týden, takže během nějakého večírku tu vzniknou všelijaké výměny, hostování nebo třeba i společně natočené songy. Tak se tu ten pavouk rozšiřuje úplně přirozeně, vznikají nová přátelství a spolupráce, což je na tom hudebním životě to nejlepší.
Geometrické/prostorové uspořádání našeho studia je ovšem takové, že pokud se potkávat nechcete, potkávat se nemusíte…. 🙂
Měla by si začínající kapela, která dosud nebyla ve studiu, vyzkoušet hned na začátku spolupráci s producentem?
Ano, rozhodně.
Pro upřesnění uvádím, že mluvíme o hudebním producentovi – dříve jasný český výraz “hudební režisér“ – nikoli o výkonné produkci organizačního typu.
Nejlepší je asi oslovit producenta, jehož předchozí práce Vás nějakým způsobem zaujaly a tudíž by Vám vyhovovalo, aby podobný přínos uplatnil i na Vaši nahrávku.
Jestliže nepoužijete profesionálního producenta, může Vám pomoci například hudebně starší kamarád ze spřátelené kapely, který už prošel více zkušenostmi s nahráváním, zná role ve studiu, ví jak funguje zvukař, zná vaší kapelu a zároveň ví, co od kapely očekávají fanoušci.
Karolína Karlíková: Vždy tam musí být ale oboustranný respekt.
Role producenta spočívá mimo jiné i v tom, že může rozhodnout v situacích, kdy v kapele v určitém okamžiku nejsou jednotlivé názory sladitelné… Rozsah odpovědnosti producenta je většinou domluvená věc a o způsobech této spolupráce by šlo napsat samostatné pojednání…
Každopádně zvukaři v Sonu mají řadu zkušeností s nahráváním i tvořením všeličeho jako muzikanti i jako producenti. Můžou poradit muzikantům kam dál, když přijdou trable s harmoniemi, back vokály nebo se stavbou kostry skladby.
Je pro začínající kapely lepší natáčení live nebo stopu po stopě?
Stopa po stopě. Kousek po kousku a rovnat, zlepšovat atd. Pokud nejde o hudebníky od “Pánaboha“ s konzervatořemi a velkou praxí, je zkrátka natáčení stopu po stopě vhodnější. V rocku a popu to snad ani jinak nejde.
Většinou se s kapelami snažíme dohodnout, aby si udělali předem nahrávku ve zkušebně na pár mikrofonů nebo nějaké jednoduché nahrávadlo. Tu demo nahrávku nám posílají předem, aby se mohli zvukaři připravit, zamyslet se nad technikou a způsobem natáčení. Samozřejmě nahrávka pak pomáhá i jako vodítko celé kapele.
Jak je to se zákazníky SONO studia? Hledáte si je, nebo si hledají oni vás?
My jsme se před časem snažili získávat zákazníky formou inzerce – zejména tedy zákazníky filmové a klasické muziky – v tuzemsku i zahraniční. I přesto, že se jednalo o reklamu zejména v odborné literatuře v oblasti filmu, klasiky a jazzu, zjistili jsme, že jsme vlastně vyhodili peníze z okna. Jediná reklama v tomto oboru je prostě od těch, kteří s námi mají zkušenost. Muzikanti, kteří si to jednoduše vzájemně řeknou a vrací se k nám. Polovina naší klientely jsou zahraniční umělci, díky nimž jsme vlastně stále naživu. Z českého trhu bychom asi už nepřežili.
Snažíme se ale chodit na koncerty, na křty, konference a workshopy, kde potkáváme nové lidi, jiné, než jsou naši stálí zákazníci. Takhle jsme se vlastně potkali i my dva (smích). Je pro nás důležité chodit mezi lidi, bavit se s nimi, být součástí hudebního dění. Žádný telemarketing ale rozhodně neděláme (smích).
Jaký dopad na SONO studio měl příchod digitálního světa a nových technologií?
Nástup digitálních technologií na nás bohužel dopadl hodně. Nejen tedy na studio SONO, ale na celý hudební business. Během jednoho dne všichni muzikanti fatálně zchudli. Digitalizace umožnila kopírování a krádeže hudby v nejširším rozsahu. Jeden fanoušek si cédéčko koupil a hned ho –hrdina – vyvěsil na internet. Dalších xx lidí si jej stáhne, vypálí nebo dnes spíše nakopíruje do svých zařízení a celá katastrofa je na světě.
A má to samozřejmě dopad na každou kapelu, která do desky investovala. Dnes už se desky neprodávají téměř vůbec, snad možná s výjimkou vinylu, což jsou mini série. Takový to “já si to stáhnu zadarmo“ hudbu dusí. Dokud lidi nepochopí, co si s cédéčkem kupují, bude to opravdu těžký. Za tím kolečkem se neskrývá jen kus plastu, ale nejčastěji roky práce kapely na tvorbě, statisíce korun investic do natáčení zvuku, videa, promotion, kus života a práce managementu kapely, grafika a fotografů. Náklady zůstaly stejné.
Pavel Karlík vždycky říká studentům příklad: Sochař si půjčil peníze a koupil kus drahého kamene. Dva roky do něj mlátil kladivem a jedl rohlíky, protože dluží…Když krásnou sochu konečně dokončil, šel spát. Druhý den ráno mělo jeho sochu 21 000 lidí zdarma na svých zahradách. Sochař nadále dluží a potencionální kupci už dílo stáhli zdarma z netu a koukají po něčem dalším..
V takové situaci žijí čeští hudebníci. A někteří komunisticky smýšlející občané hlásají, že obsah internetu patří všem…V dnešní době je tedy nahrávka spíše nutnou vizitkou kapely, záznamem doby atd. než prodejním artiklem. Kapely na sebe musí vydělat po koncertech. Dříve byly koncerty spíše promo akcemi na podporu prodeje desek. Čili díky digitalizaci je vše obráceně.
Druhá sféra je nárůst počtu domácích studií. Ty nám ani tak nepřebírají práci, jako spíš zhoršily možnost, že se začínající kapela dostane do pořádného studia. Téměř každý má nějakého kamaráda, který má počítač, dvě bedny, jeden špatný a jeden dobrý mikrofon. Říká tomu studio.
Tak proč to nezkusit, nebude nás to moc stát…. Někteří lidé také mají názor typu “na to naše hraní to stačí“. To už je pak otázka, jak si vážíte své energie, svého času věnovaného hudbě.
Jsou lidé, kteří po několika takových zkušenostech zvolí skutečné studio, jiní ne. Ráda bych tu podotkla, že se v tomto bodě nejedná jen o techniku, ale především o řemeslo, které se získává dlouho. A člověk, který s Vámi bude spolupracovat ho zvládá a nebo ne…
Naštěstí je ještě spousta hudebníků i posluchačů, kterým záleží na dobrém zvuku a muzice. Také jsou tu akustické dispozice našeho studia, které lze využít pro live natáčení velkých ansámblů, jazzu a kapel, které jsou tak dobré, že můžou hrát najednou. Je tu i technika, kterou si malá studia nemohou dovolit a mnozí muzikanti si rádi vybírají charakter zvuku, kterých chtějí svojí desce dát už od začátku precizním řetězcem.
Angažujete se ve vzdělávání muzikantů stylem workshopů. Je tohle vaše cesta, jak hudebníkům říct “nebojte se nás a přijďte nahrávat do SONO studia“?
Trochu jsme to nečekali, ale o workshopy, které děláme, je opravdu zájem. Řada lidí se nás také přestala bát a pochopili, že jsme úplně normální lidi a ne velký a nafoukaný primadony (smích). Letos jsme pořádali 3 workshopy, loni 2. Každý z nich měl jiné téma v oblasti produkce, techniky natáčení a co všechno to obnáší, když jde kapela do studia. Takové drobnosti, jako příprava nástroje, náhradní struny, blány a podobné věci, to jsou všechno věci, které kapely před prvním natáčením často vůbec neberou v úvahu.
Ale nejsou to jen chyby amatérů. Takové věci, jakože se jedno, dvě slovíčka z textu lidově řečeno “nevejdou do huby“, to jsou drobnosti, které musí být součástí přípravy k nahrávání pro každého interpreta. A kapely to zajímá, což je skvělé. Zajímavé je, že na ty workshopy nechodí jen mladí muzikanti, ale i starší a zkušení zvukaři. U nás je zatím stále takových vzdělávacích příležitostí opravdu málo. Je to vlastně i jakýmsi způsobem úspora času pro nás. Když muzikanty trochu instruujeme, předcházíme tím všelijakým nedorozuměním, trápením a dalším jiným smutkům.
Logickým vyústěním je, že letos otevřeme 1.ročník zvukařské a hudební akademie. Ne nějaké kurzy, ale skutečné vysokoškolské vzdělání probíhající v semestrech, ukončené bakalářskou zkouškou a možností pokračovat přímo na Londýnské univerzitě, jejíž výukovou součástí se studio SONO stalo. Je to dost převratné, studenti se neučí ve třídách, ale ve skutečném živém funkčním studiu a neučí je anonymní učitel, ale skutečný profesionální zvukař s historií úspěšných nahrávek…
Jinak děláme tu i taková školeníčka pro děti, kde se jim snažíme ukázat, co se za tvorbou nahrávky všechno skrývá. Aby chápaly, že ty písničky se v rádiu neberou jenom tak, ale že je musí někdo vytvořit. Dokonce si u nás jednou třída natočila společné kratší CD, které si děti odvezly jako vzpomínku na workshop. V tomhle přístupu Čechy za západem opravdu pokulhávají a co je jinde standardem, to u nás teprve začíná. A začíná se kde jinde, než u dětí, ze kterých jednou vyrostou báječní muzikanti.
Otázky 1. dílu seriálu „Ro(c)k ve studiu SONO Rocords“ zodpovídali:
Karolína Karlíková Kalandrová – produkční & managerka SONO Records studio a Pavel Karlík – zakladatel SONO Records, český producent, hudebník, skladatel a zvukový inženýr.